První setkání s Krásnožrouty

A to jste určitě nevěděli, že každá stavební firma má své Krásnožrouty. A možná ani nevíte, co takový Krásnožrout vlastně je.

Tak já Vám to sem raději napíšu, protože, kdybyste nějakého potkali, mohlo se Vám snadno přihodit společenské fópa nebo-li tedy nepříjemnost. A kdybyste se náhodou nějak přeřekli nebo například jen nevěděli, jaký mají Krásnožrouti vztah kupříkladu k tak samozřejmé věci, jakou je duha.

Krásnožrout je pozoruhodné stvoření. Chodí po dvou, ale zadek má posazený tak nízko u země, že prakticky nepoznáte jestli jde, nebo kráčí, vykračuje si, nebo si jen poškrabkává tu svojí spodeční část o chodník, anebo běží.

Když se pohybuje, vypadá to, že obrácen zcela ve své nitro a zamyšlený, má na vše dostatek času. Jeho pohyb je tak pomalý, že by někdo mohl Krásnožrouta v pohybu označit za záležitost meditativní, téměř hypnotickou a možná i léčivou. Jeho kůže, připomínající šedozelenou kůži pradávných draků, když se rozvlní, vydává podobný zvuk jako prohýbaný se plech nebo alobal, v němž se peče kuře. Teplota, totiž energie, kterou Krásnožrout při chůzi vydává, je obrovská.

Samozřejmě, nikdo netuší, kdy se Krásnožrouti v Evropě ocitli, víme jen, ze starých knih a iluminací, že společně s lidmi žijí v těch končinách téměř od jakživa, jakkoliv byla nepochybně období, která jim příliš nepřála, a zase naopak: najdeme na té zmíněné časové přímce mnoho míst, kde Krásnožrouti vedle člověka přímo tyjí, množí se, tloustnou, kypí a tuční se.

Krásnožrout má ve svém těle všehovšudy dva otvory. Jeden, větší, má umístěný vpředu nahoře, tam, kde mají lidé hlavu, a pod takovým útvarem, kterému bychom asi u člověka mohli říkat nos. Druhý otvor mají Krásnožrouti naopak vzadu, dole, tam, kde splývají nohy a zbytek vlnícího se a žbluňkajícího Krásnožroutova těla.

Mechanismus, který jeho tělesná schránka ukrývá, by se dal přirovnat k pozoruhodnému živoucímu a nadpozemsky efektivnímu vysavači. Krásnožrout totiž vpředu věci nasává, schraňuje ve svém břiše a v jednu chvíli je promění na duhu, který vychází tím menším otvorem, tam dole, zase ven. Legrační je, že celý ten proces lze dokončit jedině po dešti. Nikdo ale neví proč. A to protože žádný Krásnožrout dosud nepřišel na preventivní ani na jinou prohlídku k lékaři.

Další pozoruhodností je to, že se Krásnožrout živí, překvapivě jenom jedinou věcí. Totiž pěkností, nebo-li krásou. Je to živočich nesmírně zajímavý a nesmírně citlivý, který si za roky své existence vypěstoval podobné schopnosti, jaké má třeba kos nebo špaček, když hledá zralé plody.

Tak a teď když u víte, jak vypadá takový Krásnožrout, můžeme si povědět i to, k čemu slouží. Probrali jsme totiž duhu, bříško, chůzi, žbluňkání a vůbec. A ne. Nemůžeme. Musíme si ještě povědět něco o lidech.

Lidé jsou dvounozí, dvourucí, dvouocí a dvouušší. To vše najednou. Někdo by dokonce řekl, že jsou lidé dvojjací. A projevuje se to různě. Třeba tím, že říkají: Mám Tě rád. A pak se k sobě chovají nepěkně. Nebo, když říkají: Potřebuji si odpočinout. A pak pracují a nebo si hrají na počítači a neodpočívají. Nebo když říkají: Jsem hrozně tlustý! A pak si přidají další dva knedlíky a zapijí je pivem.

A pak, lidé mají takovou jednu zvláštnost. Jsou ohromně citliví, když chtějí, nebo když na sobě trochu pracují, a ohromně necitliví, když něco chtějí. Postupem času přišli na to, že když se dívají na krásné věci, vzbuzuje to v nich pohnutky. A ty pohnutky s nimi hýbají a oni z toho mají závratě a všelijaké nemoci duše a lítosti, na které už nemají čas. A čas nemají, protože ten čas, který mají, potřebují neustále něčím zaplňovat.

Tak a teď už jsem to skoro všechno napsal a můžu Vám ještě napsat, co se to vlastně stalo u nás v ulici a odkud já osobně vím o těch Krásnožroutech.

Za okny nám totiž stál strom. Byl veliký a na podzim barevný a shazoval listy tak krásné a jemné, že když jste po nich kráčeli, vůbec jste necítili, že jdete po zemi. Právě naopak. Měli jste pocit, že kráčíte po nějakém obláčku.

Ten strom vrhal v létě stín a v zimě na jeho větve sedali ptáci a zpívali. Na jaře kvetl a voněl a zelenal a v létě byl tmavě zelený, jako je oceán mezi ostrovy, na nichž žijí japonské lovkyně perel, které chodí oblečené jenom do perlového náhrdelníku a mají kopí a mají muže, kteří doma vaří ovocnou kaši a čtou si v houpací síti noviny z kokosových vláken.

Jednoho dne pod ten strom přijela objednaná stavební firma s bagrem, protože na místě toho stromu bylo nezbytné postavit parkoviště pro čtyři osobní automobily a dopravní značky s nápisy: Soukromý pozemek, Parkoviště, Vyhrazená stání, 2P01073 a obrázkem těhotné ženy a invalidy.

Bagrista, když se podíval na ten strom, úplně oněměl a řekl, že takový strom nemůže nikdy pokácet, protože je příliš krásný a on by se pak na sebe nemohl nikdy podívat do zrcadla. On totiž hluboce věřil, že když uděláte něco špatného, tak se to druhý den vrátí zase Vám.

Jednou ten bagrista například u kadeřníka nepřiznal, že mu kadeřník vrátil při placení více peněz než měl, a od té doby bagrista plešatěl. No, zkrátka ten téměř plešatý bagrista tak zůstal se svým bagrem stát na kraji trávníku, vypnul motor a chroupal svačinu, kterou mu ráno připravila jeho žena.

A pak se to stalo. Bagr znovu naskočil. Země se otřásla a s ní okna v našem domě. Bagr zdvihl svoji jedinou paži a v dlani se začal nejprve otáčet ostrý břit pily a potom zubaté chapadlo vytrhlo ten nádherný strom ze země.

Díval jsem se zpoza záclon a bál jsem se a byl zvědavý. Nerozuměl jsem tomu, co jsem viděl, ale pak jsem to viděl na vlastní oči. Z místa zmizelo všechno hezké.

Jsem si jistý, že jsem ten den viděl Krásnožrouta, protože nejen že byl patrný takový zvláštní vír, jako by někdo vysával nejen onu „pěknost“, ale také cit z toho stávkujícího bagristy. Z člověka se stal stroj.

Když potom na místě vyrostlo parkoviště, proměnilo se i chování lidí. Jakoby ta krása zmizela i z nich. Všiml jsem si, že se kolem nového parkoviště začaly povalovat odpadky, ve spárách u obrubníku se dělala taková zvláštní špína a dokonce i zvířata se k místu začala chovat podivně.

No, dost o tom. Budu vám vyprávět, co se všechno stalo od mého prvního setkání s Krásnožrouty. Stal jsem se totiž postupně jejich pronásledovatelem.